Vesmírný pišišvor, který se učil komunikovat se světem u Krtečka a jenž by mohl být z fleku synátorem Malého Prince, se vrací a to v doposud nejvýpravnější, nejdelší (lehce přes šest hodin včetně veškerých achievementů) i nejtěžší hře v historii Amanity. Jednu věc si ujasněme hned zpočátku: nápaditější, hravější, krásnější a lépe znějící titul na Steamu nenajdete; prostě nenajdete. O tom jak moc podmanivé a "dušičku hladivé" to je, myslím zdaleka nejlépe vypovídá, že i když přes již dávno pokořené obrazovky budete procházet znovu (a to si piště že budete v některých fázích hry létat tam a sem jak čamrdy), tak se stejně po příchodu do lokace zastavíte a opět se (minimálně) pár vteřin budete kochat onou všudypřítomnou pastvou pro oči i (d)uši.

Jinak je vše tak, jak by to jeden od Amanity čekal. Hravé (a to natolik, že většina achievementů je za nepovinné činnosti okolo objevování světa a možností v něm), nápadité, muzikální, bezeslovné, dojímací a okouzlující natolik, že to nenechá chladným ani toho největšího cynika. Akorát že je to jejich nejdelší i nejtěžší hra a nejsem si jist, zda je to ku prospěchu. Jakkoli to nikdy není nudné, tak přeci jen si autoři veškeré nápady vystřílejí ještě před finální planetou, kde již tak trochu mlátí prázdnou slámu. Sice nádhernou a nesporně zábavnou, ale již důkladně vymlácenou. A zároveň by tomu co délky prospěla ještě jedna větší planeta navíc; pokud by na ní tedy nechyběly nápady.

I ta obtížnost je svým způsobem na obtíž, protože zabraňuje souvislému kochání se. Myslím že nejsem sám, kdo čeká (i chce) od Amanity něco jako "interaktivní screensaver", tak jak se jim to podařilo v Machinariu či rodinné Botanicule a nikoli místy takřka regulérní adventurní záležitost (a to říkám jako milovník klikacích adventur). Není to v žádném ohledu těžká výzva, ale úplně odpočinkové to tentokrát rovněž není. A ano, můžete se případně uchýlit k animované nápovědě (resp. takovému potrknutí), ale to už je jaksi na obtíž onomu "casual" zážitku.

A pak mám na autory pifku ještě v jedné věci. Hned na začátku vám do cesty postaví jednu geniálně jednoduchou a jednoduše geniální mechaniku s vytvářením příběhů skrze rozanimované hrací karty. Totálně vás tím nadchnou a nemůžete se dočkat, až potkáte další postavu, která vás k tomu vyzve. A čekáte a čekáte... Než vám dojde, že to není nápad, ke kterému by se autoři vrátili. Což je škoda nesmírná, protože to je na úrovni toho, kdyby se lidstvo po vynálezu kola spokojilo s tím, že se točí a následně celý ten koncept zahodilo.

Což i tak pranic nemění na tom, že třetí Samorost je vynikající hrou a výjimečným uměleckým počinem. Jen prostě není nejlepší hrou od Amanity, jakkoli by k takovému názoru úvodní polovina sváděla. Jenže čert to vem, když se zas a znovu budete zasnívat u žalmů pějících termitů či cello metalových cikád...