První dojem je nepříjemné rozčarování nad tím, že už i Daedalic podlehl módní adventurní vlně telltalovského interaktivního stylu. Zarážející je to o to více, že se k tomu odhodlal zrovna v případě pokračování klikací adventury klasického střihu a nikoli u zbrusu nového titulu. Pravdou však je, že stále to obsahuje o poznání více herních prvků než bývá v podobném ranku titulů zvykem. Na druhou stranu absentuje inventář a tak jen naklikáváte „posloupnost úkolů" v rámci jedné obrazovky čili výzva a obtížnost je nižší než nízká. Jde o ne příliš zdařilý pokus o hravý styl Amanity známý třeba z Botaniculy. Nejhravější jsou na tom však paradoxně achievementy. Navíc z toho strašně trčí poplatnost konzolím (např. nelze ukládat libovolně) a ovládajícímu schématu šitému na míru ovladačům spíše než myši. O krátkosti (necelých pět hodin) ani nemluvě, stejně jako o otravně dlouhých nahrávacích obrazovkách mezi lokacemi. Jako tradiční adventura to tedy dvakrát moc neobstojí.

Otázkou ovšem je, zda to obstojí alespoň jako zážitek; tedy po stránce příběhu, postav, emocí, jak moc (pokud vůbec) to dostane do dění apod. Tedy aspekty, které zachránily nejeden Telltale titul. Vyloženě potěší fakt, že tu tentokrát není zasmušilé Noahovo šišlající alterego. Ovšem je to trochu z bláta do louže, jelikož Noah samotný také není žádné zvláštní terno a sympatický hlavní hrdina. Na to je příliš užvaněným emo spratkem. Většina ostatních postav je naopak sice šablonovitá, ale s nepopiratelnou jiskrou, která je činí zajímavými, byť mnoho prostoru nedostanou. Což platí i o druhé hratelné postavě sestřičky, u které je akorát škoda prvoplánové lošťomilouškosti. Nejlépe z toho to pak vychází (stejně jako v první části) tvárná housenka Spot. Příběh samotný je opět onou temnou "andersenovskou" pohádkou hrající na vyspělejší strunu, která však tlačí na melodramatickou strunu až na (a někdy i za) hranu dobrého vkusu. V tomto ohledu to dá vzpomenout na Hrob světlušek. Aspoň to však není tak rádoby prázdně symbolické jako první část. Celkově je děj sice dost tuctový i předvídatelný (včetně rozuzlení), ale znamenitě podaný; a to nejen přenádhernou audiovizuální prezentací (vskutku není problém se dlouhé minuty kochat jednou každou obrazovkou), animacemi postav, celkovou stylizací či filmovou "režií".

Ve výsledku je tedy Silence doposud nejambicióznějším projektem Daedalicu, který zanechá ambivalentní pocity, protože jde o krátkou průměrnou adventuru, solidní interaktivní hříčku, ucházející posmutnělou pohádku a po výtvarné stránce umělecké dílo.