Ronu Gilbertovi a jeho týmu nechybí značné ambice. A ostatně ani schopnosti jim dostát. Co jim chybí je odstup, protože právě přílišná blízkost k evidentně milované látce znamená, že především ve finální čtvrtině pro stromy ztrácí pojem o lese a poněkud se v něm ztrácí.

Herně však není co vytknou. Operuje to sice s nostalgickou pravověrnou adventurní náturou starých dobrých SCUMM lucasartích titulů, ale nestojí to pouze na ní. Nejde tedy o titul výhradně pro Maniac Mansionem odkojené. Jde o adventuru tradičního střihu, která díky komplexním, různorodým, důmyslným i nápaditým puzzlům (v těžkém módu, v lehkém je to čistě o příběhu) nabízí řádnou žánrovou výzvu, které však nenechá svého hráče v rámci těch cca patnácti hodin zakysnout. Ne že by vám byla řešení předkládána na zlatém podnosu, to ani v nejmenším (byť je tu kongeniálně zapracovaný systém nápovědy), ale máte v každý moment k dispozici tolik postav, lokací, předmětů a zádrhelů k řešení, že vždy je možnost upnout pozornost na něco zcela jiného a k problematickým částem se vrátit klidně až o pěkných pár hodin později. Navíc navzdory zapeklitosti a vypečenosti zdejších puzzlů, to takřka nikdy není oproti logice předestřeného světa a jeho pravidel.

Ani v oblasti humoru to neskřípe. Ano, humory tu jsou bez nadsázky na každém půlkroku, ale drtivá většina je opravdu vtipná nenásilným způsobem, kdy máte bez ustání zvednuté koutky úst, byť se smíchy po zemi válet nebudete. Nejde se i pár hluchých míst, kde to je tlačené čistě na sílu „humoru čistě pro humor“, ale je toho překvapivě výrazně méně než by jeden od humoristické ukecané adventury tohoto ražení čekal. Za mnohé to pak vděčí především skvěle napsaným dialogům a postavám co přirostou k srdci.

Nenechám si vymluvit, že jde o jednu z nejlepších klasických adventur poslední dekády (především díky již zmíněným puzzlům). Jenže pak přijde závěrečná čtvrtina, kde autory přerostou jejich ambice a meta rozměr toho o co se snaží, což se projeví v nakládání s postavami i dějem, které chtě nechtě je rozporuplné a hráčskou komunitu dělí do dvou táborů. Na naštvané a na rozmrzelé, protože vyloženě nadšený z toho bude málokdo. Pokud vůbec kdo. Nejde o to, kam autory zavede ona „šokující pointa“ (na kterou stejnak přijdete záhy po začátku a celou dobu se modlíte „ať to hlavně není ono, to přeci nemůže být tak hloupé v tak chytré hře“), ale o to jak je podána a jak se k ní ve finále dojde. To by jeden snad i zaplakal. Byl bych ochoten ji překousnout, ale muselo by to být uděláno jinak. V tak chytře vystavěném (vyústění tu reflektuje skutečně vše od úplného začátku; zasazení, zalidnění, logika) a napsaném titulu to prostě působí ještě o to více nedotaženě a hloupě. Na druhou stranu to vede v emocionální „epilog“, kde si to sedne a kde by jeden i mnohá ta rozporuplná předcházející scenáristická rozhodnutí vzal na milost. Ale… Ale stejně, grrrr!

Na jednu stranu jde tedy o hru, která se dějově propadne pod tíhou svých ambicí a vyloženě naštve svým závěrem. Na druhou jde herně o jednu z nejlepších a nejvtipnějších adventur posledních dvou dekád. Což je hlavní důvod, proč plné hodnocení ve výsledku přeci jen milerád udělím a těším se s čím Terrible Toybox přijdou příště. Protože adventury evidentně umí jako žádní druzí.

PS: Po třech letech vyšel gratis "epilogový prolog".