By the same devs behind the classic browser game Kingdom of Loathing, this is a short turn-based RPG that takes place in a comical western setting. The writing is easily the best part of the game, as it's one of the funniest games I've played. Every character, random encounter, conversations, etc. are well worth reading.

Combat is fine, but pretty bare bones. It's your standard turn based battle system with a new coat of paint. Nothing to write home about, but I do have a soft spot for short RPGs that don't waste the players time to hit that 40+ hour mark. (Costume Quest, Penny Arcade games, and others are some of my faves.)

This game was meant to be played multiple times to experience everything. I definitely missed a TON of stuff in my 8 hour play-through so I'll probably play through it again eventually. Definitely recommend this as, once again, some of the most fun & clever writing I've read in a game. ALSO IT'S ONLY LIKE $11.

West of Loathing is the kind of game where it's very obvious that they put all their stock into the gags. I mean, every character in the game is a stick figure and the combat is so easy that playing on hard mode is essentially the only way to get a decent challenge out of it.

And the writing and quests are fun, at first. They're clever, cute little romps that usually put a smile on my face and made me chuckle. The problem is that I think the game is too long and complex for something not taking itself seriously: for all the gags of "oh look, this necromancer facility is actually a place you can make chocolate using their chemical stand lmao," it still has puzzles and challenges that require you to either write specific, mission-critical details (that are usually hidden in a paragraph of jokes) down to remember them, or you simply ignore it and try to brute force everything and get unsatisfying conclusions.

So when you couple the fact that eventually the game's biggest strength (the writing) becomes grating after a while, there's not really any reason to keep going. When it all becomes more tiring to figure out what the game wants from you than to enjoy the ride, you're better off just shooting straight for the ending. There's very little reason to replay it, as well, considering there aren't even really "evil" options or ways to do quests differently.

Effective humor in video games is so rare making it such a pleasant treat when something hits just right. West of Loathing is packed with smart comedy (along with some lowbrow) and the majority of it is quality. It's oozing with creativity and its art style honestly works in its favor, hearkening to XKCD or simpler days of internet comics. I wasn't the largest fan of the battle system, as it was a little bit basic and wasn't really what I was interested in, but it was still fun enough to break up the more adventure game elements.

An RPG that is full of humour. Ultimately, the sheer amount of dialogue and side-quests goes against it here, as it becomes hard to track what you were doing over multiple play-sessions.

It would be unfair to mark down an RPG for being too in-depth and I do remember my time with this game vividly and quite fondly, but I don't want to have to keep notes of the game I'm playing so I am marking it down anyway.

Recommended, just maybe come prepared with a notepad.

"When you have to shoot, shoot. Don't talk." A nebo naopak mluvte dokud nevymluvíte protistraně díru do hlavy. West of Loathing se dá lehce odbít přirovnáním k southparkovským RPGčkům Stick of Truth/Fractured But Whole. Má s nimi společnou strukturu i mechanismy skrze adventurnější průzkum světa versus tahové JRPG like souboje, simplicitní (ovšem koncepčně absolutně dotaženou) vizuální stylizaci i to, že pod parodicko-satirickým odlehčeným hávem se skrývá regulérní RPG. Akorát tam, kde si druzí dva jmenovaní berou na paškál především fantasy/superhrdinská klišé, tak tam první jmenovaný operuje (nejen) s westernem, který je ve hrách stále spíše pole neorané; a v RPG žánru pak tuplem.

Jak již bylo naznačeno v úvodu, tak nejednu situaci můžete řešit konfliktem či disputací na ostré nože. A pro první průchod hrou, který při plnění všeho zabere cca třináct hodin, doporučím druhé jmenované. Ne snad že by to bylo lehčí či že by zdejší soubojový systém nebyl zábavný (byť je časem poněkud jednotvárný a po několika hodinách se přejí; až na několik tužších soubojů), ale proto, že si při něm ještě mnohem více užijete hlavní devizu hry. Humor. Ten je sice ve hře od úvodního menu přes popisy předmětů až po dialogy, ale nejvíce vynikne právě v dialogových přestřelkách.

Autoři se ani nesnaží o humory na sílu a za každou cenu, což nemálo zarazí s ohledem na to, že je všudypřítomný. Převážně se to drží v mantinelech chytré i hravé práce s žánrovými westernově-rpgčkovými klišé. Většina humorů však stojí čistě na textech a v tom má tento titul velkou výhru; jeho autoři umějí psát úderné dialogy i popisy (angličtina tu rozhodně není z nejtěžších, ale hodně sází na různé významy slov, řčení, slovní hrátky apod.), které jsou opravdu vtipné. Zdá se to jednoduché a samozřejmé, přesto devětadevadesát procent titulů, které by rovněž chtěly být tuze moc vtipné, toto neumí ani zpola tak dobře. Co zpola, ze třetiny. Záhy jsem se tedy přistihl, že se culím celou dobu a bezpočtukrát se i rozesmál až k slzám.

Tolik ke stylu hraní a humoru, ovšem to nejsem ani zdaleka jediné klady. Dalším nepřehlédnutelným je hravost a nápaditost jednotlivých lokací. Čekají na vás tucty a tucty lokací, z nichž většina je unikátní a s vlastním nápadem. Kupříkladu se budete snažit lapit gang v Potěmkinově vesnici, která jednak plně dostává svému "názvu" a druhak tím umožňuje jeden puzzle využívající tradiční westernově-groteskové klišé, čeká na vás také überbyrokratické městečko duchů, kde budete běhat od jednoho formuláře pro druhý, získávat razítka, povolení apod. A to nejsou ani ty nejpamátnější lokace, takových tu je přehršel.

Přesto to zápory samozřejmě má. Soubojový systém, který se díky malé výzvě časem stane čistě rutinním, jsem již zmínilh. Horší však je finální akt, kde na velké ploše je jen minimum lokací, což zarazí speciálně s ohledem na to, kolik toho na stejný/menší prostor nabídly první dvě. Ani se zde nerozjede mnoho nových questů a vesměs jde o pokračování již započatých. Ovšem zdaleka nejvíce znát je to na hlavním linii, která má tak nebývale utnuté vyvrcholení, že nad tím kroutím hlavou i po dvou dohráních. Právě kvůli utnutí a prázdné mapě finální akt působí jakoby tvůrcům došel čas, finance či prostě jen nápady, rozhodně však ne jako něco, co je hotové a dodělané.

V kostce se tedy dá říci, že "konec špatný všechno špatné aneb jak pětihvězdičkové záležitosti finálním aktem nohy nedušínovsky podkopnout". Ovšem je to v nadsázce, protože ani onen nedůstojný závěr nepřebije fakt, že tak konstantně vtipnou a hravou záležitost se vám nepoštěstí hrát každý rok.