Titul, ke kterému se většina dostane, pokud bude hledat "něco jako Slay the Spire". Což však Fate Hunters nejsou, ačkoli na první pohled toho mají mnoho společného. Jenže Slay the Spire je karetkou, která plně ve svém originálním a sofistikovaném designu využívá možností videoher. Nešlo by jí převést do deskoherní podoby, protože si bere to nejlepší z obou světů a přidává toho habaděj navíc. U Fate Hunters tomu tak není a z fleku by to mohlo vyjít jako fyzická karetka. Akorát by zůstala ve stínu gigantů (Thunderstone, Legendary, Aeon´s End apod.), ze kterých bez uzardění čerpá jednu každou mechaniku, jeden každý nápad, jeden každý termín na kartách. K tomu jí chybí vlastní ksicht. Krom slušivých ilustrací je to až ostudně generické temné fantasy, které celek ničím neobohacuje.

Znamená výše uvedené, že jde o špatnou hru? Neznamená, protože opak je pravdou. Jde o karetku, která je díky "výpůjčkám" od nejlepších pochopitelná na první dobrou, návyková je až hanba, je radost si za pochodu vytvářet balíček a hledat v něm synergie, je v ní pěkně zakomponována "push your luck" mechanika, která konstantně staví hráče před nelehké volby "zda si svinit balík pro větší odměnu, ale zahrávat si s jeho efektivitou či naopak si balík nesvinit, ale ve finále z toho skoro nic nemít". Je prostě zábava ji hrát.

Otázkou je, na jak dlouho dokáže zabavit. Postav sice pár rozdílných je, ale pro každou existují sotva dvě až tři validní strategie a způsoby hraní. Vše jde odemknout bez obětování dlouhých bezesných zimních večerů. A tak je to ve finále o tom, zda vás v principu chytne ona základní mechanika, umíte si vytvářet vlastní výzvy a neomrzí se vám časem vyloženě otravné animace zásahů, dolízávání karet apod. Když nic jiného, tak mají oproti svým fyzickým předobrazům jednu zásadní výhodu; zahrajete si je okamžitě bez odrazující nutnosti zdlouhavých příprav.