Přímý pokračovatel... Ne, to není správně. Duchovní nástupce… Ne, to také neodpovídá. Tak tedy převlečený Regency Solitaire do papírově atraktivnějšího hávu než byly námluvy a bály à la Austenová. Ve výsledku je to ovšem nemlich ta samá hra, se shodnými mechanikami, vizuální stylizací i ze stejného období. Jen tentokrát se jede na dobrodružnější vlně plné soubojů o čest, utajených identit a intrik à la Walter Scott; což má vliv na průvodní omáčku kolem avšak pražádný na hratelnost samotnou. Vesměs. Jeden velký rozdíl tu přeci jen je; a to sice duely.

Tentokrát vás totiž krom klasických „předpřipravených komínků“ čekají i souboje "na ostré hrany karet", kdy hrajete proti umělé inteligenci. A právě odtud pramení tvůrci (to jest manželským párem) tolik proklamované RPG elementy (ano, v rámci solitairu). Máte totiž k dispozici vlastnosti, které si levelujete, spoustu kartiček vybavení, zbraní i schopností. Některá jdou dohromady a vytvářejí komba, jiná mají silný jeden efekt apod. Stejně tak to mají protivníci a na každého platí něco jiného. Je to rozhodně sympatické oživení, nejde o pouhý gimmick, ale je nesporné, že díky potřebě úprav "všeho na každého jednoho protivníka" jde v důsledku spíše o puzzle element více než co jiného.

Jinak je vše při starém (až na opuštění klasických postupek a nahrazení pro větší přehlednost čistě čísly). Na běžnou obtížnost je to přesně taková oddechová selanka jakou jeden od solitairu očekává, navíc obohacená o ucházející dobrodružnou omáčku. Na těžkou obtížnost o tom platí v zásadě to samé. Až na souboje, kde náhle znatelně poskočí obtížnost ze selankové do skutečné výzvy (speciálně pokud cílíte na plné hvězdičkové ocenění), častého opakování a hledání té nejakurátnější kombinace schopností, výbavy i rozdaných karet na daný souboj. Sice roli hraje i náhoda, ale dá se s ní nemálo pracovat. S určitou nadsázkou lze prohlásit, že to je "Dark Souls solitairů".

Ale vážně, je to přesně tak chytlavé jako minulý titul. A že ten tedy byl sakra chytlavý, ne že ne. Má to totiž skvostně podchycené návykové jádro solitairového pudla, na kterém jsou vystavěny funkční mechaniky, nad kterými někdo evidentně přemýšlel a skvěle je propojil s tematickým hávem. Možná už to není zasazením tak půvabné a svébytné jako minulý titul, ale hratelností si to s ním v ničem nezadá.

Čili pokud chcete dobrý solitaire, ale o osudy vdavek chtivé Belly se vám z duše příčí (či je máte již dávno dohrané), tak pak lze Shadowhand jen a pouze doporučit. Z výtek snad jen zmíněné výkyvy obtížnosti v těžké variantě, že až na RPG omáčku kolem je to chtě nechtě to samé co minule, že zásadní informace o tom, kolikáté kolo probíhá, je nesmyslně skryta a že dějová linka si vyloženě říkala o aspoň lehkou interaktivitu třeba skrze volbu odpovědí v dialozích.