"StarCrawlers is a modern take on a classic cRPG dungeon crawler set in a gritty spacepunk universe. Build a crew of renegade adventurers on the fringes of space, taking jobs from megacorps to hunt bounties, sabotage rivals and conduct corporate espionage."
Reviews View More
Starosvětský krokovací dungeon v kyberpunkovém sci-fi hávu s tahovými souboji v převážně náhodně generovaných mapách. U toho by to ostatně klidně mohlo i zůstat, jelikož výše uvedené je to čím StarCrawlers chtějí být a čím, naštěstí, ostatně také jsou.
Povolání a změření postav je bohaté na možnosti, každá vyžaduje specifický způsob hraní a schopnosti nejsou jen do kyberpunkové tématiky překlopená fantasy klišé. Potvory jsou různorodé vzhledem i chováním. Výstroje je spousta. Zdejší kvanta korporací nejsou jen pro okrasu, ale postupné budování si své pozice „nestojím jim za přijmutí hovoru/akceptují mě/jsem jejich nejoblíbenější podržtaška/nesnášejí mě/vyhlásili mi třetí světovou“ má znatelný dopad na průběh hry.
Potud tedy vše dobře z(a)pracované. Průběh je sice kolovrátkový, ale zábavný. Na vesmírné stanici prodáte nasbíraný lup, nakoupíte, prokecáte těch několik málo NPCček, přečtete si došlou poštu, kde vás vychvalují/zatracují jednotlivé korporace, vylevelujete postavy a přijmete další žoldnéřský melouch. Máte vždy bohatě na výběr z mnoha typů s různou odměnou a do toho můžete zvolit i příběhovou misi, která není generovaná a posune příběh dále.
A v tom je paradoxně kámen úrazu. Příběhové mise jsou totiž viditelně dělané tvůrci čili jsou rozsáhlé, plné nápadů, podúkolů, tu a tam nějakého toho puzzlu apod. Je na nich prostě vidět „ruka vývojářova“. Oproti tomu ony generované jsou většinou bez chuti a zápachu. Prostě tu více a tu méně pospojovaných po čase se stále shodně opakujících koridorů, s cílem mise někde cestou. Tvůrci pravděpodobně dějovými misemi chtěli oživit hratelnost, namísto toho docílili ještě většího hráčova uvědomění si, jak moc generické jsou ty vytvořené za pomocí algoritmů.
Ovšem i tak je to zábava, ne že ne. Především díky jednomu aspektu, na kterém kompletní hratelnost a zábavnost StarCrawler stojí a naštěstí ani časem nepadá. A to sice soubojích, které jsou bez výjimky zábavné, nepřejí se a zdejší systém přejde i přes značnou komplexnost záhy do krve. Každá speciální schopnost postav má reálný dopad, žádná není do počtu a většina nepřátel také není „jeden typ nepřítele v různých grafických podobách“.
Výsledkem je tedy titul, ve kterém lze utopit desítky hodin (ne že by dějová linie "do počtu" byla tak rozsáhlá, ale hra nabízí po dohrání celé kolečku odznovu, jen těžší a potom zase těžší) v přítmí opuštěných stanic, kde nikdo neuslyší váš řev… Navíc obtížnost stoupá a jak si na prvních levelech vystačíte s prostým umlácením protivníků, tak později se bez zdatného a promyšleného kombinování předností a slabin vaší party neobejdete. StarCrawlers jsou určeny pro nostalgií zasažené (nikoli však zaslepené) publikum bažící "po starých dobrých dungeonech" a jakkoli nepřinášejí nic nového, tak to o co se snaží a co dělají, dělají nadmíru dobře.
Povolání a změření postav je bohaté na možnosti, každá vyžaduje specifický způsob hraní a schopnosti nejsou jen do kyberpunkové tématiky překlopená fantasy klišé. Potvory jsou různorodé vzhledem i chováním. Výstroje je spousta. Zdejší kvanta korporací nejsou jen pro okrasu, ale postupné budování si své pozice „nestojím jim za přijmutí hovoru/akceptují mě/jsem jejich nejoblíbenější podržtaška/nesnášejí mě/vyhlásili mi třetí světovou“ má znatelný dopad na průběh hry.
Potud tedy vše dobře z(a)pracované. Průběh je sice kolovrátkový, ale zábavný. Na vesmírné stanici prodáte nasbíraný lup, nakoupíte, prokecáte těch několik málo NPCček, přečtete si došlou poštu, kde vás vychvalují/zatracují jednotlivé korporace, vylevelujete postavy a přijmete další žoldnéřský melouch. Máte vždy bohatě na výběr z mnoha typů s různou odměnou a do toho můžete zvolit i příběhovou misi, která není generovaná a posune příběh dále.
A v tom je paradoxně kámen úrazu. Příběhové mise jsou totiž viditelně dělané tvůrci čili jsou rozsáhlé, plné nápadů, podúkolů, tu a tam nějakého toho puzzlu apod. Je na nich prostě vidět „ruka vývojářova“. Oproti tomu ony generované jsou většinou bez chuti a zápachu. Prostě tu více a tu méně pospojovaných po čase se stále shodně opakujících koridorů, s cílem mise někde cestou. Tvůrci pravděpodobně dějovými misemi chtěli oživit hratelnost, namísto toho docílili ještě většího hráčova uvědomění si, jak moc generické jsou ty vytvořené za pomocí algoritmů.
Ovšem i tak je to zábava, ne že ne. Především díky jednomu aspektu, na kterém kompletní hratelnost a zábavnost StarCrawler stojí a naštěstí ani časem nepadá. A to sice soubojích, které jsou bez výjimky zábavné, nepřejí se a zdejší systém přejde i přes značnou komplexnost záhy do krve. Každá speciální schopnost postav má reálný dopad, žádná není do počtu a většina nepřátel také není „jeden typ nepřítele v různých grafických podobách“.
Výsledkem je tedy titul, ve kterém lze utopit desítky hodin (ne že by dějová linie "do počtu" byla tak rozsáhlá, ale hra nabízí po dohrání celé kolečku odznovu, jen těžší a potom zase těžší) v přítmí opuštěných stanic, kde nikdo neuslyší váš řev… Navíc obtížnost stoupá a jak si na prvních levelech vystačíte s prostým umlácením protivníků, tak později se bez zdatného a promyšleného kombinování předností a slabin vaší party neobejdete. StarCrawlers jsou určeny pro nostalgií zasažené (nikoli však zaslepené) publikum bažící "po starých dobrých dungeonech" a jakkoli nepřinášejí nic nového, tak to o co se snaží a co dělají, dělají nadmíru dobře.