V podstatě vysokorozpočtová Hallmark sci-fi série v podobě interaktivního filmu, který pro veškerou působivost, epičnost a podání, zapomíná na charaktery, uvěřitelné motivace a vnitřní logiku. Což u záležitosti, která stojí a padá pouze na postavách a ději, je na pováženou.

Je třeba se hned zpočátku naladit na to, že tohle není sci-fi, které by sofistikovaně pracovalo s žánrovými tématy "kde končí/začíná hranice lidství", nenabízí neřešitelné Sofiiny volby v oblasti morálky apod. Tohle není androidní snění o elektrických ovečkách, ale "Já, Robot"; ten se Smithem nikoli předloha od Asimova. Tady je naprosto jasné, že androidi mají emoce lidstvu navzdory, jelikož to se k "Roomba robotům" bez výjimky chovalo jako póvl. A dává se to divákovi (o hráči se dá mluvit jedině s přivřením obou očí) najevo nejprvoplánovitějšími zkratkami; segregace, ponižování, zneužívání, lágry a kdo ví co ještě. Androidi se buďto ignorují nebo jsou terčem posměchu a šikany. Nic se nikdy nenaznačuje, nezůstává nevyřčeno mezi řádky, není prostor pro šedivý střed. Vše je vždy na plnou hubu i obraz čili probuzení lidství v androidech je zde zásadně v momentech, kdy je tím nejhorším způsobem ubližováno jim, dětem či invalidům. Bez nadsázky je to v intencích "zmáčkni křížek pro emancipaci své AI mysli".

Je otázkou, zda to nutně vadí. Nemuselo by, ale herně zde vlastně žádná hra není, jen série simulování triviálních úkonů (zvedni talíř, rozsviť, nalij, zapni), které paradoxně narušují plynulost vyprávění a poté časté (dle očekávání otravné) quick time eventy. Pak je zde série tu více a tu méně očividných voleb, které to celé větví. A, překvapivě, skutečně mají dopad na průběh. Není to jako u Telltale pouze zdání volby. Zde skutečně mají různá řešení diametrálně odlišný průběh i zásadní dopad na následný vývoj.

Čili hra to dobrá není, ale působivý, jakkoli nablblý, letní interaktivní blockbuster (nejen audiovizuálně) o povstání a zlidštění strojů i lidstva ano. Proč se tedy zdráhám to doporučit? Protože je zde neskonale kolísavá kvalita jednotlivých linií. Jsou tři a jen jedna nabízí konstantně zajímavé úhly pohledů, nějaký konflikt apod. Zbylé dvě působí, že začaly jako doplňující vedlejší, ale postupně autorům nabobtnaly pod rukama. A kvalita jejich průběhu (bez ohledu na volby) a především dialogů je otřesná. Kdyby divák/hráč neměl pocit, že se okrádá o obsah, tak je lépe se těch dvou doplňkových linií zbavit (což, s ohledem na zmíněné volby, skutečně lze).

Zdaleka nejlepší na tom tedy je soundtrack, skvostná režie mnohých momentů a vyvíjející se vztah k "úvodnímu menu hry"; od počátku až po dokončení. Nechci spoilerovat, ale tam se autoři tomu co chtějí divákovi/hráči předat, paradoxně přiblížili mnohem více než v samotném filmu/hře.