Kdybyste si na dvou či třech listech A4 v bodech přečetli o čem nové případy jsou, jak jsou (vy)řešené, tak byste si řekli "jo, to je rozhodně cesta po vynikajícím minulém dílu a dá se na tom stavět, je to nesporně v tom nejlepším šestákovém odkazu holmesovek". Problém je však v exekuci jednoho každého z těch bodů; od otřesně napsaných dialogů po zakomponování herních prvků až po výstavbu jak postupovat. Předně je třeba zmínit, tentokrát to již není adventura ani náznakem. Chtělo by to být "narativním zážitkem s akčními vsuvkami v podobě miniher". Jenže chtít nestačí. Problém je, že pro samou přímočarost se to stylově až příliš odklání od předchozích dílů. S ryzími (jakkoli otřesnou technickou stránkou stíhanými) adventurami to nemá lautr nic společného. Horší je, že to nepokračuje ani ve vynikajícím "přehození výhybky" z Crimes & Punishments, kde bylo nakročeno k něčemu velkému, ale pár nedotažeností a drobností to sráželo.
The Devil's Daughter navzdory Unreal enginu vypadá hnusně a odfláknutě kamkoli se podíváte. Pohlédnete na stěnu na dobové plakáty a jeden je ostrý a druhý rozpixelovaný, že by se i VGA titul styděl. Chybí jakákoli umělecká vize, genius loci viktoriánského Londýna a cokoli nad rámec očekávaného "unreal standardu". Modely (i stěžejních) postav jsou zaměnitelné (dokonce doslova; v prvním a čtvrtém případu se opakuje stejný model/herec pro nesouvisející postavy), ulice Londýna jsou reskin, kamera si dělá co chce (v režimu pohledu třetí osoby je to takřka nehratelné kvůli navigaci "vrazím do všeho", v režimu z první osoby je zase divná výška usazení pohledu), dabing je unylý a bez špetky zájmu (v tom lepším případě; v tom horší na urvání si uší viz dcerka), časté glitche, životnost postav je znázorněna tím, že se všichni neustále komíhají a vypadají, že mají právě epileptický třes. Děs. Jenže to je u série v podstatě zvykem (s výjimkou Crimes & Punishments) a jakkoli by to vytrhávalo z imerze, tak dobrý příběh, dialogy a adventuření by to spasily. Jak tomu ostatně v sérii již nejednou bylo. Bylo, ale tentokrát tomu tak není.
Autoři se totiž rozhodli veškeré adventurní prvky zahodit do koše a zprostředkovat něco ve stylu tvorby Quantic Dream v nízkorozpočtovém podání. Dalo by se polemizovat, zda vůbec tvorba Davida Cage je hodna následování, ale to je vedlejší. Horší je, že aby to fungovalo jako narativní zážitek, musela by zde být alespoň nějaká filmová režie, zajímavé charaktery, dialogy, dabérské výkony a propojení toho všeho do soudržného celku s následky rozhodnutí. To tu není. Herní prvky však také ne. A tak místo rozhodování, používání předmětů či hledání důkazů pro dedukce na vás čeká nalajnovaný průchod, kde je vždy jasné co/jak/kde udělat. Ony veškeré ty prvky tu jsou, ne že ne, ale jsou vám neustále podsouvány závěry, stopy, lokace, otázky i dedukce. Nemáte tak pocit, že byste na něco přišli, ale že jen potvrzujete předvolby autorů.
Hratelnost se simuluje skrze nekoncepčně na sílu naroubované minihry představující mnohdy "úkony denní rutiny" (Cage, já vám to říkal) zatímco vás autoři posílají od čerta k ďáblu... Hned první seznamovací případ začne po úvodní dějové animaci (jak jinak) ve vašem pokoji (několik desítek vteřin), odkud se vydáte po dlouhém loadingu do čtvrti, kde máte najít budovu (otázka vteřin), prošmejdit a prokecat jednu postavu (minuta úhrnem), přesun na jinou lokaci s triem miniher (odposlech a dedukce) na pět minut, následuje echt zdlouhavá a nudná "zpoza krytu sleduj napříč městem týpka co tě nesmí vidět", abyste neusnuli tak je to proloženo třemi minihrami (vyčisti komín, ano logika do háje, sledujete na ulici někoho koho nesmíte ztratit z dohledu, ale odskočíte si vypulírovat komín), poté nasednete na kočár. Následuje další dlouhý loading, jste u budovy, kde zjistíte dvě zásadní informace (cca dvacet vteřin), následuje dlouhý loading zpět do Holmesova bytu, dějová animace rychlé zjištění informace v kartotéce, další dlouhý loading zpět k té budově, následuje cca pět minut dialogů a průzkumu, dlouhý loading do bytu před sledovačkou, v něm půl minuty, dlouhý loading domů, dvě akce v bytě (půl minuty maximálně) a dlouhý loading zpět do toho bytu, kde jste teď byli! Tam vás čeká minutová čmuchací minihra za psa, který umí otevírat dveře ve větší výšce než kam dosáhne. A takto je to tu pořád, žádná logika, žádný design. Bez nadsázky častěji sledujete loading než hrajete, grrr. Je to kvůli tomu rozkouskované a bez tempa.
Není taková celá hra, některé případy jsou dějově (když už ne dialogy a postavami) povedené, jenže vyznívají do ztracena, nemají dopady a postavy znenadání mizí a již se neobjeví; viz třeba nápad se Sherlockovým "dvojníkem" ze třetího případu... Výstavba dobrá, ale nic z toho není. Je tu pár skvělých pasáží, ne že ne, jakkoli paradoxně nejlepší je "indianajonesovská" puzzle pasáž z mayské pyramidy, kterou si však Sherlock pouze vizualizuje. A to tak přesně, že v ní může i zemřít. Nikdo nepřemýšlel a tak se lámalo přes koleno a roubovalo vše, co autorům přišlo na mysl bez ladu i skladu. Několik (málo) miniher není vyloženě zlých. Ovšem v rámci deseti hodin potřebných k dohrání je takových momentů málo (krom pyramidy stojí za zmínku sotva pár puzzlů a nápaditý i naléhavý úvod čtvrtého případu) a většina "stopáže" působí jako obstrukce k umělému natažení doby spíše než herně opodstatněná a scénářem zasloužená délka. Nejhorší na tom ovšem je, že z předchozích dílů dobře víme, že ve Frogwares to umějí výrazně lépe i záživněji. Tohle je pro vývojáře i sérii sice odvážný krok, bohužel však ne kupředu, ale hodně do strany. A co hůře; pořádný krok zpět co se hratelnosti a kvality scénáře týče.
The Devil's Daughter navzdory Unreal enginu vypadá hnusně a odfláknutě kamkoli se podíváte. Pohlédnete na stěnu na dobové plakáty a jeden je ostrý a druhý rozpixelovaný, že by se i VGA titul styděl. Chybí jakákoli umělecká vize, genius loci viktoriánského Londýna a cokoli nad rámec očekávaného "unreal standardu". Modely (i stěžejních) postav jsou zaměnitelné (dokonce doslova; v prvním a čtvrtém případu se opakuje stejný model/herec pro nesouvisející postavy), ulice Londýna jsou reskin, kamera si dělá co chce (v režimu pohledu třetí osoby je to takřka nehratelné kvůli navigaci "vrazím do všeho", v režimu z první osoby je zase divná výška usazení pohledu), dabing je unylý a bez špetky zájmu (v tom lepším případě; v tom horší na urvání si uší viz dcerka), časté glitche, životnost postav je znázorněna tím, že se všichni neustále komíhají a vypadají, že mají právě epileptický třes. Děs. Jenže to je u série v podstatě zvykem (s výjimkou Crimes & Punishments) a jakkoli by to vytrhávalo z imerze, tak dobrý příběh, dialogy a adventuření by to spasily. Jak tomu ostatně v sérii již nejednou bylo. Bylo, ale tentokrát tomu tak není.
Autoři se totiž rozhodli veškeré adventurní prvky zahodit do koše a zprostředkovat něco ve stylu tvorby Quantic Dream v nízkorozpočtovém podání. Dalo by se polemizovat, zda vůbec tvorba Davida Cage je hodna následování, ale to je vedlejší. Horší je, že aby to fungovalo jako narativní zážitek, musela by zde být alespoň nějaká filmová režie, zajímavé charaktery, dialogy, dabérské výkony a propojení toho všeho do soudržného celku s následky rozhodnutí. To tu není. Herní prvky však také ne. A tak místo rozhodování, používání předmětů či hledání důkazů pro dedukce na vás čeká nalajnovaný průchod, kde je vždy jasné co/jak/kde udělat. Ony veškeré ty prvky tu jsou, ne že ne, ale jsou vám neustále podsouvány závěry, stopy, lokace, otázky i dedukce. Nemáte tak pocit, že byste na něco přišli, ale že jen potvrzujete předvolby autorů.
Hratelnost se simuluje skrze nekoncepčně na sílu naroubované minihry představující mnohdy "úkony denní rutiny" (Cage, já vám to říkal) zatímco vás autoři posílají od čerta k ďáblu... Hned první seznamovací případ začne po úvodní dějové animaci (jak jinak) ve vašem pokoji (několik desítek vteřin), odkud se vydáte po dlouhém loadingu do čtvrti, kde máte najít budovu (otázka vteřin), prošmejdit a prokecat jednu postavu (minuta úhrnem), přesun na jinou lokaci s triem miniher (odposlech a dedukce) na pět minut, následuje echt zdlouhavá a nudná "zpoza krytu sleduj napříč městem týpka co tě nesmí vidět", abyste neusnuli tak je to proloženo třemi minihrami (vyčisti komín, ano logika do háje, sledujete na ulici někoho koho nesmíte ztratit z dohledu, ale odskočíte si vypulírovat komín), poté nasednete na kočár. Následuje další dlouhý loading, jste u budovy, kde zjistíte dvě zásadní informace (cca dvacet vteřin), následuje dlouhý loading zpět do Holmesova bytu, dějová animace rychlé zjištění informace v kartotéce, další dlouhý loading zpět k té budově, následuje cca pět minut dialogů a průzkumu, dlouhý loading do bytu před sledovačkou, v něm půl minuty, dlouhý loading domů, dvě akce v bytě (půl minuty maximálně) a dlouhý loading zpět do toho bytu, kde jste teď byli! Tam vás čeká minutová čmuchací minihra za psa, který umí otevírat dveře ve větší výšce než kam dosáhne. A takto je to tu pořád, žádná logika, žádný design. Bez nadsázky častěji sledujete loading než hrajete, grrr. Je to kvůli tomu rozkouskované a bez tempa.
Není taková celá hra, některé případy jsou dějově (když už ne dialogy a postavami) povedené, jenže vyznívají do ztracena, nemají dopady a postavy znenadání mizí a již se neobjeví; viz třeba nápad se Sherlockovým "dvojníkem" ze třetího případu... Výstavba dobrá, ale nic z toho není. Je tu pár skvělých pasáží, ne že ne, jakkoli paradoxně nejlepší je "indianajonesovská" puzzle pasáž z mayské pyramidy, kterou si však Sherlock pouze vizualizuje. A to tak přesně, že v ní může i zemřít. Nikdo nepřemýšlel a tak se lámalo přes koleno a roubovalo vše, co autorům přišlo na mysl bez ladu i skladu. Několik (málo) miniher není vyloženě zlých. Ovšem v rámci deseti hodin potřebných k dohrání je takových momentů málo (krom pyramidy stojí za zmínku sotva pár puzzlů a nápaditý i naléhavý úvod čtvrtého případu) a většina "stopáže" působí jako obstrukce k umělému natažení doby spíše než herně opodstatněná a scénářem zasloužená délka. Nejhorší na tom ovšem je, že z předchozích dílů dobře víme, že ve Frogwares to umějí výrazně lépe i záživněji. Tohle je pro vývojáře i sérii sice odvážný krok, bohužel však ne kupředu, ale hodně do strany. A co hůře; pořádný krok zpět co se hratelnosti a kvality scénáře týče.