Amanita Wannabe. Ze statitických obrázků to chtě nechtě působí jako nekomplexní oddychová adventura, která bude sázat na specifičnost stylizace, poťouchlost a roztomilost skrze hravost toho všeho. Působí tak, ale není takovou ani v jednom z těch bodů. Jde o pouhé hledání skrytých objektů ve stylu "máte k dispozici tři obrazovky, najdi na nich 25 skrytých kousků puzzle, 10 červených míčků, 5 šroubků apod. ty pak použij, vyřeš jednoduchý puzzle a přesuň se o level dál". Je to zcela statické, neinteraktivní, suché a schématické do posledního řádku kódu. Jak umí být některé hidden object tituly inovativní či mají aspoň nějaký náboj a příběh, tak to tady nehledejte. Ne že by to tu bylo v malém množství, ono tu nic takového pro jistotu není vůbec.

Což však neznamená, že je to nutně i nudné. Není, je to pouze tak tuctové, jak jen tuctovitost může být tuctová. Kouzlem to neoplývá, ale určitá půvabnost tomu díky kresbě a hudbě neschází. Ve výsledku je to obdoba ve Windows předinstalovaného Solitairu. Máte k němu xy výhrad, ale když už si jednou za čas partii pustíte, tak jí dohrajete ani nevíte jak. Tady také; stěží u toho vytuhnete na více jak půl hodinu v kuse, ale když už tu půlhodinu (což odpovídá jedné úrovni; celkem jich je pětice) obětujete, tak jí nelitujete. Jakkoli si pět minut po vypnutí stěží vzpomenete, nejen co jste v té hře zrovna hledali/dělali, ale že jste ji vůbec kdy hráli. Někdy však i takováto poklidná vymývárna mozku není na škodu.