Little Red Riding Hood. A to doslova i do písmene. Ovládáte totiž Červenou Karkulku (no dobře, tak holčičku v červených šatech) a herně jde o ekvivalent walking simulatorů; akorát místo chůze jedete nezávratnou rychlostí vstřic apokalyptickým dálavám vyschlého mořského dna. Na starosti máte "plavidlo", které ovládáte přebíháním mezi několika málo červenými čudlíky; jeden zažehne spalování, jiný zase brzdí apod.

Poklidnou cestu vám tu a tam zahradí (čti zpěstří) překážka. Pokud se však radujete, že do herních mechanik tímto vstupují i puzzly mechanismy, tak se radujete předčasně. Odstranění překážky znamená vystoupení a dojití na nějaké místo s čudlíkem. A pak již zase nahodíte motory, rozvinete plachty a šupajdíte pěkně dál.

Zdá se to málo? Nezdá. Ono toho vskutku herní náplní i rozsahem málo prostě je. Cesta vám stěží zabere více než tři hodiny, znovuhratelnost je takřka nulová (žádná generovaná krajina či jakákoli variabilita), jenom jedete z levé strany vstříc té pravé a občas vystoupíte.

Proč tedy takové ohlasy? Protože co se nedostává po stránce herní, to se více než dostatečně dorovnává atmosférou. Ta je podmanivá, melancholická, s příměsí výpravy za dobrodružstvím, umocněná skvostnou stylizací, kdy se kocháte i tou vyprahlou pouští. A pocit, kdy to jednou za čas rozpálíte a jen si užíváte pocit rychlosti na přídi či když se ploužíte za deště a bouřky vrakovištěm, je plně naplňující čili nuda nehrozí. Jestli se zbavíte rozčarování nad cenou neúměrné délce zážitku, tak nudit se u toho nebuete, jakkoli herně na práci vlastně nic moc nemáte. Takže ano, je to echt indie alternativa, ale má svůj půvab, ne že ne.