"When you have to shoot, shoot. Don't talk." A nebo naopak mluvte dokud nevymluvíte protistraně díru do hlavy. West of Loathing se dá lehce odbít přirovnáním k southparkovským RPGčkům Stick of Truth/Fractured But Whole. Má s nimi společnou strukturu i mechanismy skrze adventurnější průzkum světa versus tahové JRPG like souboje, simplicitní (ovšem koncepčně absolutně dotaženou) vizuální stylizaci i to, že pod parodicko-satirickým odlehčeným hávem se skrývá regulérní RPG. Akorát tam, kde si druzí dva jmenovaní berou na paškál především fantasy/superhrdinská klišé, tak tam první jmenovaný operuje (nejen) s westernem, který je ve hrách stále spíše pole neorané; a v RPG žánru pak tuplem.
Jak již bylo naznačeno v úvodu, tak nejednu situaci můžete řešit konfliktem či disputací na ostré nože. A pro první průchod hrou, který při plnění všeho zabere cca třináct hodin, doporučím druhé jmenované. Ne snad že by to bylo lehčí či že by zdejší soubojový systém nebyl zábavný (byť je časem poněkud jednotvárný a po několika hodinách se přejí; až na několik tužších soubojů), ale proto, že si při něm ještě mnohem více užijete hlavní devizu hry. Humor. Ten je sice ve hře od úvodního menu přes popisy předmětů až po dialogy, ale nejvíce vynikne právě v dialogových přestřelkách.
Autoři se ani nesnaží o humory na sílu a za každou cenu, což nemálo zarazí s ohledem na to, že je všudypřítomný. Převážně se to drží v mantinelech chytré i hravé práce s žánrovými westernově-rpgčkovými klišé. Většina humorů však stojí čistě na textech a v tom má tento titul velkou výhru; jeho autoři umějí psát úderné dialogy i popisy (angličtina tu rozhodně není z nejtěžších, ale hodně sází na různé významy slov, řčení, slovní hrátky apod.), které jsou opravdu vtipné. Zdá se to jednoduché a samozřejmé, přesto devětadevadesát procent titulů, které by rovněž chtěly být tuze moc vtipné, toto neumí ani zpola tak dobře. Co zpola, ze třetiny. Záhy jsem se tedy přistihl, že se culím celou dobu a bezpočtukrát se i rozesmál až k slzám.
Tolik ke stylu hraní a humoru, ovšem to nejsem ani zdaleka jediné klady. Dalším nepřehlédnutelným je hravost a nápaditost jednotlivých lokací. Čekají na vás tucty a tucty lokací, z nichž většina je unikátní a s vlastním nápadem. Kupříkladu se budete snažit lapit gang v Potěmkinově vesnici, která jednak plně dostává svému "názvu" a druhak tím umožňuje jeden puzzle využívající tradiční westernově-groteskové klišé, čeká na vás také überbyrokratické městečko duchů, kde budete běhat od jednoho formuláře pro druhý, získávat razítka, povolení apod. A to nejsou ani ty nejpamátnější lokace, takových tu je přehršel.
Přesto to zápory samozřejmě má. Soubojový systém, který se díky malé výzvě časem stane čistě rutinním, jsem již zmínilh. Horší však je finální akt, kde na velké ploše je jen minimum lokací, což zarazí speciálně s ohledem na to, kolik toho na stejný/menší prostor nabídly první dvě. Ani se zde nerozjede mnoho nových questů a vesměs jde o pokračování již započatých. Ovšem zdaleka nejvíce znát je to na hlavním linii, která má tak nebývale utnuté vyvrcholení, že nad tím kroutím hlavou i po dvou dohráních. Právě kvůli utnutí a prázdné mapě finální akt působí jakoby tvůrcům došel čas, finance či prostě jen nápady, rozhodně však ne jako něco, co je hotové a dodělané.
V kostce se tedy dá říci, že "konec špatný všechno špatné aneb jak pětihvězdičkové záležitosti finálním aktem nohy nedušínovsky podkopnout". Ovšem je to v nadsázce, protože ani onen nedůstojný závěr nepřebije fakt, že tak konstantně vtipnou a hravou záležitost se vám nepoštěstí hrát každý rok.
Jak již bylo naznačeno v úvodu, tak nejednu situaci můžete řešit konfliktem či disputací na ostré nože. A pro první průchod hrou, který při plnění všeho zabere cca třináct hodin, doporučím druhé jmenované. Ne snad že by to bylo lehčí či že by zdejší soubojový systém nebyl zábavný (byť je časem poněkud jednotvárný a po několika hodinách se přejí; až na několik tužších soubojů), ale proto, že si při něm ještě mnohem více užijete hlavní devizu hry. Humor. Ten je sice ve hře od úvodního menu přes popisy předmětů až po dialogy, ale nejvíce vynikne právě v dialogových přestřelkách.
Autoři se ani nesnaží o humory na sílu a za každou cenu, což nemálo zarazí s ohledem na to, že je všudypřítomný. Převážně se to drží v mantinelech chytré i hravé práce s žánrovými westernově-rpgčkovými klišé. Většina humorů však stojí čistě na textech a v tom má tento titul velkou výhru; jeho autoři umějí psát úderné dialogy i popisy (angličtina tu rozhodně není z nejtěžších, ale hodně sází na různé významy slov, řčení, slovní hrátky apod.), které jsou opravdu vtipné. Zdá se to jednoduché a samozřejmé, přesto devětadevadesát procent titulů, které by rovněž chtěly být tuze moc vtipné, toto neumí ani zpola tak dobře. Co zpola, ze třetiny. Záhy jsem se tedy přistihl, že se culím celou dobu a bezpočtukrát se i rozesmál až k slzám.
Tolik ke stylu hraní a humoru, ovšem to nejsem ani zdaleka jediné klady. Dalším nepřehlédnutelným je hravost a nápaditost jednotlivých lokací. Čekají na vás tucty a tucty lokací, z nichž většina je unikátní a s vlastním nápadem. Kupříkladu se budete snažit lapit gang v Potěmkinově vesnici, která jednak plně dostává svému "názvu" a druhak tím umožňuje jeden puzzle využívající tradiční westernově-groteskové klišé, čeká na vás také überbyrokratické městečko duchů, kde budete běhat od jednoho formuláře pro druhý, získávat razítka, povolení apod. A to nejsou ani ty nejpamátnější lokace, takových tu je přehršel.
Přesto to zápory samozřejmě má. Soubojový systém, který se díky malé výzvě časem stane čistě rutinním, jsem již zmínilh. Horší však je finální akt, kde na velké ploše je jen minimum lokací, což zarazí speciálně s ohledem na to, kolik toho na stejný/menší prostor nabídly první dvě. Ani se zde nerozjede mnoho nových questů a vesměs jde o pokračování již započatých. Ovšem zdaleka nejvíce znát je to na hlavním linii, která má tak nebývale utnuté vyvrcholení, že nad tím kroutím hlavou i po dvou dohráních. Právě kvůli utnutí a prázdné mapě finální akt působí jakoby tvůrcům došel čas, finance či prostě jen nápady, rozhodně však ne jako něco, co je hotové a dodělané.
V kostce se tedy dá říci, že "konec špatný všechno špatné aneb jak pětihvězdičkové záležitosti finálním aktem nohy nedušínovsky podkopnout". Ovšem je to v nadsázce, protože ani onen nedůstojný závěr nepřebije fakt, že tak konstantně vtipnou a hravou záležitost se vám nepoštěstí hrát každý rok.