Awake. Alive. Amnesiac. Výtečně napsané (charaktery tu spolu mluví jako lidé a nikoli jako videoherní postavičky, témata jsou dospělá, analogie promyšlené, politika i světy fungující, postavy nečernobílé), převážně skvostně nadabované, ještě lépe „ohudebněné“ a legendární úroveň kvality hlavní dějové linie/postav nastavená předchozími díly byla ve všech směrech udržena.

V čem je tedy problém? To co by mohlo fungovat jako několika málo hodinový interaktivní film, nefunguje jako plnohodnotná rozsáhlá do kapitol rozdělená hra. Důvodů je celá řada. Adventurní pasáže jsou do počtu a tak jednoduché, že jsou až vyloženě směšné, nepropracované, nedomyšlené a působí vyloženě násilně naroubované „protože se od nás čeká, že tam nějaké ty puzzly prostě budou“. Jaký to úpadek oproti dodnes v tomto ohledu legendární jedničce. Tolik ke gameplayi; žádné jiné herní prvky v tom nejsou.

Dalo by se však ještě přejít, že to nefunguje jako pravověrná klasická adventura, kdyby to aspoň fungovalo ve stylu dvojky jako krátký, úderný a na ději i postavách stavící interaktivní film spíše než hra. Jenže ani tak to neobstojí. Na vině je absence jakéhokoli tempa hraní/vyprávění. Telltale a podobní to řeší filmově; tedy střihem mezi jednotlivými scénami „kdy se něco děje“. Tady je obsaženo i to „vystřižené“; tedy sáhodlouhé, neustálé a v důsledku toho záhy otravné přesouvání z místa na místo. On je dobrý důvod, proč obvykle nevidíme postavy jedoucí několik hodin z místa A na místo B či jak si na hodinu odskočí na oběd. Tím důvodem je tempo vyprávění. A tady žádné není.

Nejvíce času (krom přesunů) zaberou dialogy, které jsou alfou i omegou a každý zabere dlouhé minuty. A ty dialogy jsou skvostně napsané. Což je dobře. A nemáte během nich co dělat ani na co koukat. Což je špatně a to tak že hodně. V době, kdy je zvykem dialogy (a speciálně pak takto časté a dlouhé) podávat filmově střižené, dynamické, interaktivní, plné filmových záběrů, které střídají postavy, úhly snímání, nebojí se zaměřit na nějaký detail v podobě tiku či tváře projevující emoci, tak zde máte dvě ztuhlé postavy proti sobě a dlouhé (jakože opravdu d-l-o-u-h-é) minuty můžete tak akorát točit analogovou páčkou kolem hlavy protagonistů a jednou za čas zvolit další téma hovoru či učinit nějaké rozhodnutí (která zpravidla mají důsledky, to je třeba uznat). Čímž se zbytečně devalvuje to dobré, co na dialozích po scenáristické stránce nesporně je. Na papíře chyba není, ta je v realizaci a chybějící režii.

Když k tomu všemu přičtete, že čtvrtá epizoda působí do značné míry jako nastavovaná kaše před finále a první zase postrádá „vtahující“ efekt a skončí dříve než se rozjede, tak se nelze ubránit ambivalentnímu pocitu, že jakkoli je uzavření trilogie více než důstojné po dějové stránce a je radost vidět, jak to s charaktery a světy po těch letech čekání dopadne, tak je ostudně nedůstojné po té herní.