Nejdospělejší titul jaký jsem dosud hrál. A zároveň i ten nejdepresivnější, nejvíce psycho(logický), zdaleka nejlépe napsaný a to především během lahůdkových dialogů. Není moc her (a ostatně ani filmů), kde by dialogy působily jako skutečné rozhovory.

Že především na indie herní scéně vznikají v posledních letech tituly, které se nebojí dělat věci po svém jeden tak nějak očekává. Že vzhledem k minimu prostředků se snaží udělat z nouze ctnost též, ale že se skrze toho dosáhne nefalšovaného artu (kdybyste mermomocí chtěli přirovnání tak jde o specifický mix starého dobrého Kinga, Lynche, Refna, Davea McKeana a Bena Wheatleyho) , který má co říci jak po umělecké, tak i herní stránce, tak toho bych nenadál. Vizuální stylizace je ve vší své černobílé znepokojivosti nádherná, dabing je prožitý jako žádný jiný (a to dabovat čtyřicetiletou šáhlou ženu bez sebemenší ochoty dále žít, tak aby nepůsobila jako parodie sebe sama, není žádný lehký oříšek) a tak nějak prostě není co kritizovat.

A o čem to je? Byla by škoda cokoli vyzradit, ale když to chcete vědět, tak je to o marastu v našich životech a odvrácené stránce našeho pokolení formou psychologického horroru. Že jsem doposud nezmínil nic o hře jako takové? Pravda pravda, no tak vězte, že jde o adventuru, která si sice vystačí pouze se směrovými šipkami a enterem a přesto se v každé ze sedmi kapitol hraje zcela jinak a jde v ní o něco jiného. Zároveň jde o adventuru, která nabízí možnosti volby a díky omezenému prostoru i minimu předmětů je za každých okolností přísně logická, ale rozhodně ne lehká; umí potrápit, ale nikdy se to nezvrhne v „použij vše na vše a doufej, že se něco ujme“.

Catwoman, ehm... Cat Lady není příjemný zážitek, ale je to sakra silný a působivý zážitek, ze kterého jsem stejnou měrou psychicky vyšťaven jako naprosto nepokrytě nadšen.