Paměť je mrcha. Měl jsem The Abbey v paměti jako sice mnoha problémy zmítanou a poněkud pozvolnou, ale v jádru solidní vážnou adventuru bezostyšně vykrádající (čistě dějově, nikoli přesahy a záběrem) Ecovo Jméno růže. No, po letech to vidím diametrálně odlišně.

Zvolená disneyovská stylizace k vážné historické detektivce nesedí. Dabing postav je otřesný (zato orchestrální soundtrack výtečný). Ač v zásadě celou hru máte k dispozici dvě postavy, tak s tím hra nikterak nepracuje. Ovšem to jsou spíše nepříjemnosti než zásadní problémy. Snad i to, že vám hra od počátku zpřístupní bezpočet prázdných obrazovek, jejichž jediným účelem je natáhnout herní čas při neustálém běhání z jednoho konce opatství na druhý a zase zpátky, by se dalo skousnout. I když běhání... Ony si postavy vykračují z-p-o-m-a-l-e-n-ě a s otřesně repetitivním zvukem chůze. I to by se však dalo přežít. Nebýt hlavního a zásadního problému, který těm všem výše uvedeným nasazuje korunu. A paradoxně jde papírově o největší devizu, která je však v použité podobě tím, co to potápí do nehratelných vod; dialogy.

Adventuření se tu skládá ze získávání informací z dialogů a jejich následné použití v jiných dialozích spíše než kombinování předmětů apod. Je to hlavně a především konverzačka, která však má otřesně napsané dialogy. A to jde o jednu z vůbec nejukecanějších adventur. Nikdo sice hubu nezavře, ale přes veškeré to žvatlání nikdo nikdy vůbec nic neřekne. Prázdné tlachání jen pro tlachání. Prázdné mnoha hodinové tlachání, zdlouhavé iritující přesouvání z bodu A do bodu B, kde opět čeká další nekonečný a otřesně napsaný i namluvený dialog. Ne, to vskutku nejsou známky dobré adventury.