Dalo by se to shrnout jako "prostě další 2D Mario od Nintenda" a bylo by v tom vše. Hravost, nápaditost, čistokrevná hratelnost, syndrom "ještě jeden level a jdu spát". Tím vším oplývá i Wonder.

Jenže tentokrát to nějaká ta "ale" má. Navzdory všem těm nápadům, hravosti a stylizaci v každém světě i každičké úrovni, si jeden nevyhnutelně říká, zda i tak to není málo, když konkurence nespí a "nintenďáckou žánrovou rodinnou kvalitu" lze dnes najít již i na jiných platformách. Wonder je totiž na úrovni právě Sackboye či Astro's Playroom. Což je ten problém. Žánr to nikam neposouvá (a to za mě/pro mě nejlepší Mario tituly vždy představovaly), "pouze" ho to bezezbytku naplňuje.

I když i to není tak zcela pravda. Chybí tomu výzva. Je to jednoduché a navíc krátké. Poslední minimálně dekádu platí, že hlavní Mario tituly zvládne i děcko. Což je dobře, je to stavěné na společné hraní dítě/rodič. Dítě level projde, dospělák najde výzvu ve vyzobání veškerých těžko dosažitelných bonusů, tajných a pekelně těžkých bonusových levelů apod. Něco k čemu už nějaké ty skills a memorování se úrovní je zapotřebí. To zde sice je rovněž, ale i tak je to jednoduché.

Dá se to dohrát pod deset hodin a vyzobat veškerý obsah pod dvacet. Za mě je to na plošinovku, zvláště pak vlajkovou Mario loď, málo obsahu.

Čili velmi zábavná a chytlavá plošinovka, která však v rámci žánru přešlapuje na místě. Neudává nový směr. Že je nefér něco takového žádat? Takový bič si však na sebe upletlo Nintendo samo. Jenže je rozdíl, jestli přešlapujete na místě, kde je lejno, či na piedestalu v záři reflektorů. O novém Mariovi, navzdory veškerým výtkám, platí to druhé.