Live Die Repeat... Ano, bere si to nemálo tematicky i mechanikami z filmu Na hraně zítřka (resp. v tomto případě spíše z jeho novelové i pozdější komiksové předlohy All You Need is Kill) promíchaného se zákonitostmi mecha subžánru a herně to zdaleka nejvíce připomíná deskovovou hru Neuroshima Hex 3.0 v digitální podobě.
Ale popořadě. Into the Breach je minimalistickou mikromanagement neřešící rogue-like tahovou strategií, kde ovládáte v rámci jedné obrazovky trio mechů na 3-5 kol, kteří brání lidstvo proti přesile šmejdu z jiné dimenze (tady vstupuje do hry mecha žánr). Činíte tak skrze pěti až desetiminutové mise, kde máte k dispozici veškeré informace od toho jak kdo bude "táhnout", jaké má schopnosti, kdy přijde na řadu, kam míří, kde se v příštím tahu objeví posily atd. Následně musíte vzít v úvahu schopnosti svých mechů, vliv terénu, speciálních podmínek lokace, cíle mise, civilní budovy a tento oříšek plný Sophiiných voleb co obětovat, co je menší zlo rozlousknout stylem "když můj mech Pepík pošle raketu před obluďáka 1 a nikoli do něj, tak ho sice nezničím, ale posunu o jedno pole, kde vytvoří živý štít mé budově před útokem obluďáka 2, ale odkryji si tím svého mecha Anču, do které to našije obluďák 3 a navíc tím zapálí i okolní pole a dávající všem zranění". A toto řešíte tah co tah na sto... No, spíše tisíc a jeden způsob, protože každá jednotka má jedinečné vlastnosti, které se vzájemně synergicky doplňují a „kombí“ čili začne puzzle tanec à la zmíněná deskovka (rovněž k sehnání ve výtečné verzi na přenosná zařízení) Neuroshima Hex.
Navíc každá ze squader mechů (odemykají se kongeniálně skrze měnu obdrženou za plnění promyšlených achievementů) se hraje zcela, ne pardon ZCELA, jinak, vyžaduje úplně jiný přístup i strategii; jeden stojí na hrubé síle, jiný nemá možnost přímého útočení a tak se spoléhá na práci s nepřáteli skrze poštvávání je na sebe, třetí operuje s ohněm v prostoru, který nedává zranění hned, ale postupem času apod. Takovýchto svébytných týmů (a tedy i strategií) je celkem osm (plus jedna tajná, náhodná a volná skladba týmu) a navíc každý z nich lze následně skrze upgrady vylepšovat o nové schopnosti apod. Kombinace možností to ve výsledku bude do pěkné řádky nul po číslu, ale nejpodstatnější je, že to nejsou změny čistě pro změny, ale každá je opravdu cítit a mění/rozšiřuje taktické možnosti. No a v neposlední řadě vstupuje do mixu ještě i Na hraně zítřka v momentě, kdy cca devadesátiminutovou kampaň projedete (či zvítězíte), protože ve finálním momentu máte možnost si jednoho z tria pilotů vašich mechů přenést do jiné časové linie, aby pokračoval v boji a to i se zkušenostmi a vlastnostmi, které doposud nasbíral.
To vše dohromady tvoří nebývale chytlavou směsici, která díky rychle se měnícímu sledu misí a instantní hratelnosti bez složitých pravidel (přesto však značné komplexnosti) tvoří zdravý základ učebnicové definice otřepaného "ještě jednu misi/tah/kampaň a jdu spát; no dobře tak ještě jednu, ale pak už fakticky jdu; a sakra už svítá". Pokud jsou vám taktické tahovky aspoň trochu po chuti, tak není moc co vytýkat. Jsou na tom vidět roky promýšlení a testování každého detailu, tak aby vše štymovalo, každý jeden ovládací prvek i informace jsou přesně tam, kde byste je intuitivně očekávali, vše je jasné, přehledné (snad jen pokud hrajete za tým pracující výlučně s kouřovými clonami či ohněm, tak může v pozdějších fázích mise nastat na obrazovce poněkud „maglajz“).
Jediný opravdový problém je, že z podstaty rogue-like žánru se tu a tam vygeneruje mise, která vám pohnojí pečlivě budovaný postup. Díky délce kampaně to nevadí, ale stejně mise, kde vám rozložení nepřátel hned v úvodu zasadí podpásovku, se kterou nejde zase až tak moc dělat, se tu čas od času vyskytnou, ne že ne. Jsou však více než adekvátně vyváženy momenty, kdy geniální kombinací vykoumáte zdánlivě nemožnou situaci.
Co ovšem dělí hráče (aspoň dle recenzí i zdejších reakcí) je, že kolem patnácté až dvacáté hodiny přichází bod zlomu, který do značné míry určí váš celkový postoj. „Ti první“ namítají, že po této době už máte odemčené veškeré ostrovy, viděli jste všechny typy nepřátel i bossů, prošli všechny typy misí, máte zpřístupněnu většinu kombinací mechů a navíc jste to už i párkrát úspěšně dotáhli až k finální záchraně lidstva. Zkusili jste prostě vše, co titul nabízí, a nic nového než to samé znovu a znovu vás už nečeká. Což je to naprostá pravda. Pokud jste typ hráče, který vyžaduje progres a motivaci skrze cíl před sebou, tak výše uvedené je třeba vzít v úvahu. Pak je tu ovšem ještě názor „těch druhých“. A to sice ten, že výše uvedené sice nesporně pravda je, ale o šachách také lze říci, že po jedné či dvou hrách jste viděli vše co nabízí. Ovšem byť šachům lze vytknout mnohé, tak zrovna toto jim nevyčte asi nikdo. Jejich přednosti a atraktivita totiž tkví v něčem naprosto jiném. A nejinak se to má s tímto indie skvostem.
Dle mého hodnocení je asi jasné, do které kategorie se řadím já, ale i pokud jste se přeci jen poznali v té první, tak Into the Breach určitě minimálně zkuste. Ostatně i "půlden" perfektní zábavy není zrovna málo. A kdoví, třeba sami sebe překvapíte a proti vlastnímu očekávání se přesunete do druhé škatulky. Pak se z rázu nebavíme o jednotkách ale nespočetných desítkách hodin perfektní taktické puzzle zábavy, která se v mých očích záhy po uvedení stala okamžitou klasikou zlatého herního fondu.
Ale popořadě. Into the Breach je minimalistickou mikromanagement neřešící rogue-like tahovou strategií, kde ovládáte v rámci jedné obrazovky trio mechů na 3-5 kol, kteří brání lidstvo proti přesile šmejdu z jiné dimenze (tady vstupuje do hry mecha žánr). Činíte tak skrze pěti až desetiminutové mise, kde máte k dispozici veškeré informace od toho jak kdo bude "táhnout", jaké má schopnosti, kdy přijde na řadu, kam míří, kde se v příštím tahu objeví posily atd. Následně musíte vzít v úvahu schopnosti svých mechů, vliv terénu, speciálních podmínek lokace, cíle mise, civilní budovy a tento oříšek plný Sophiiných voleb co obětovat, co je menší zlo rozlousknout stylem "když můj mech Pepík pošle raketu před obluďáka 1 a nikoli do něj, tak ho sice nezničím, ale posunu o jedno pole, kde vytvoří živý štít mé budově před útokem obluďáka 2, ale odkryji si tím svého mecha Anču, do které to našije obluďák 3 a navíc tím zapálí i okolní pole a dávající všem zranění". A toto řešíte tah co tah na sto... No, spíše tisíc a jeden způsob, protože každá jednotka má jedinečné vlastnosti, které se vzájemně synergicky doplňují a „kombí“ čili začne puzzle tanec à la zmíněná deskovka (rovněž k sehnání ve výtečné verzi na přenosná zařízení) Neuroshima Hex.
Navíc každá ze squader mechů (odemykají se kongeniálně skrze měnu obdrženou za plnění promyšlených achievementů) se hraje zcela, ne pardon ZCELA, jinak, vyžaduje úplně jiný přístup i strategii; jeden stojí na hrubé síle, jiný nemá možnost přímého útočení a tak se spoléhá na práci s nepřáteli skrze poštvávání je na sebe, třetí operuje s ohněm v prostoru, který nedává zranění hned, ale postupem času apod. Takovýchto svébytných týmů (a tedy i strategií) je celkem osm (plus jedna tajná, náhodná a volná skladba týmu) a navíc každý z nich lze následně skrze upgrady vylepšovat o nové schopnosti apod. Kombinace možností to ve výsledku bude do pěkné řádky nul po číslu, ale nejpodstatnější je, že to nejsou změny čistě pro změny, ale každá je opravdu cítit a mění/rozšiřuje taktické možnosti. No a v neposlední řadě vstupuje do mixu ještě i Na hraně zítřka v momentě, kdy cca devadesátiminutovou kampaň projedete (či zvítězíte), protože ve finálním momentu máte možnost si jednoho z tria pilotů vašich mechů přenést do jiné časové linie, aby pokračoval v boji a to i se zkušenostmi a vlastnostmi, které doposud nasbíral.
To vše dohromady tvoří nebývale chytlavou směsici, která díky rychle se měnícímu sledu misí a instantní hratelnosti bez složitých pravidel (přesto však značné komplexnosti) tvoří zdravý základ učebnicové definice otřepaného "ještě jednu misi/tah/kampaň a jdu spát; no dobře tak ještě jednu, ale pak už fakticky jdu; a sakra už svítá". Pokud jsou vám taktické tahovky aspoň trochu po chuti, tak není moc co vytýkat. Jsou na tom vidět roky promýšlení a testování každého detailu, tak aby vše štymovalo, každý jeden ovládací prvek i informace jsou přesně tam, kde byste je intuitivně očekávali, vše je jasné, přehledné (snad jen pokud hrajete za tým pracující výlučně s kouřovými clonami či ohněm, tak může v pozdějších fázích mise nastat na obrazovce poněkud „maglajz“).
Jediný opravdový problém je, že z podstaty rogue-like žánru se tu a tam vygeneruje mise, která vám pohnojí pečlivě budovaný postup. Díky délce kampaně to nevadí, ale stejně mise, kde vám rozložení nepřátel hned v úvodu zasadí podpásovku, se kterou nejde zase až tak moc dělat, se tu čas od času vyskytnou, ne že ne. Jsou však více než adekvátně vyváženy momenty, kdy geniální kombinací vykoumáte zdánlivě nemožnou situaci.
Co ovšem dělí hráče (aspoň dle recenzí i zdejších reakcí) je, že kolem patnácté až dvacáté hodiny přichází bod zlomu, který do značné míry určí váš celkový postoj. „Ti první“ namítají, že po této době už máte odemčené veškeré ostrovy, viděli jste všechny typy nepřátel i bossů, prošli všechny typy misí, máte zpřístupněnu většinu kombinací mechů a navíc jste to už i párkrát úspěšně dotáhli až k finální záchraně lidstva. Zkusili jste prostě vše, co titul nabízí, a nic nového než to samé znovu a znovu vás už nečeká. Což je to naprostá pravda. Pokud jste typ hráče, který vyžaduje progres a motivaci skrze cíl před sebou, tak výše uvedené je třeba vzít v úvahu. Pak je tu ovšem ještě názor „těch druhých“. A to sice ten, že výše uvedené sice nesporně pravda je, ale o šachách také lze říci, že po jedné či dvou hrách jste viděli vše co nabízí. Ovšem byť šachům lze vytknout mnohé, tak zrovna toto jim nevyčte asi nikdo. Jejich přednosti a atraktivita totiž tkví v něčem naprosto jiném. A nejinak se to má s tímto indie skvostem.
Dle mého hodnocení je asi jasné, do které kategorie se řadím já, ale i pokud jste se přeci jen poznali v té první, tak Into the Breach určitě minimálně zkuste. Ostatně i "půlden" perfektní zábavy není zrovna málo. A kdoví, třeba sami sebe překvapíte a proti vlastnímu očekávání se přesunete do druhé škatulky. Pak se z rázu nebavíme o jednotkách ale nespočetných desítkách hodin perfektní taktické puzzle zábavy, která se v mých očích záhy po uvedení stala okamžitou klasikou zlatého herního fondu.