Leta páně 1995 nechyběly Full Throttle nemalé (r)evoluční ambice „jak přistoupit k adventurnímu žánru jinak“. Snažil se o jiné zasazení než bylo v žánru zvykem, o dospělejší přístup, o filmové podání příběhu, hvězdné dabéry, o oživení zažitého ovládání SCUMM adventur, akční minihry apod. Neměl toho v merku zrovna málo. A výsledek byl v mnoha ohledech rozporuplný, v mnoha jiných předběhl dobu; přesto své nepopiratelné kvality i kouzlo měl, ne že ne. Vznikla tedy kultovka (umocněná léty trvající nedostupností digitální verze), která nyní po více než dvaceti letech přichází s remasterem v graficky učesané podobě (i možností původního vzhledu) a s několika málo zásahy do designu (zrušen otravný pixel hunting u dvou tří hádanek, přidány achievementy).
Hlavní kámen úrazu tehdy byl krátký rozsah umocněný nulovou výzvou a nudnými minihrami. Což v době vzniku, kdy adventury byly na výslunní, nabízely těžké puzzly a dlouhou herní dobu, byl nezvyk a šok. Co tehdy, ona herní doba necelých čtyřech hodin, ze kterých nemalou část zabírají animace a čas se nahání skrze neadventurní vsuvky „jezdi na motorce prašnými cestami, systémem kámen-nůžky-papír bojuj s jinými motorkáři a čekej až se ti náhodně vygeneruje to správné setkání, aby si mohl pokročit dále“, zarazí i dnes. I tak je to solidní přímočará adventura, kde však druhá polovina kvalitou i nápady zaostává za tou první a kde díky až příliš hrrr ději pocitově schází jeden až dva akty před utnutým finále, které navíc vyznívá do ztracena a otevřeně pro případné pokračování. Jako by tvůrcům došel čas či rozpočet a tak finální pasáže poněkud odfláknuli. Ostatně cca hodinu před koncem (po třech odehraných hodinách) vám hra ukazuje, že jste „teprve“ v polovině, aby pak nesportovně načítala mnoho procent dokončení čistě za minoritní úkony, takže než se nadějete, je zničehonic konec. Paradoxně tak je první polovina delší té druhé; jakkoli nelogicky to zní.
Co se naopak povedlo je stylizace, neohrané zasazení (něco mezi prvním Mad Maxem a Sons of Anarchy), skvěle napsané dialogy, drsnější humor, který se necpe do každé věty, postavám padnoucí dabing, nejeden vtipný easter egg a v zásadě i dějová linie (až na zmíněný závěr a to, že se to odehraje mezi příliš málo postavami čili vznikají nepravděpodobné náhody). Řešení puzzlů samotných není špatně vymyšlené (byť nápadité také ne; výjimky jsou dvě řešení pohrávající si s výběrem akce), neobsahuje nelogické nesmysly, ale díky tomu že máte k dispozici sotva dva předměty, jednu dvě lokace a tři aktivní body, tak se nelze zaseknout, ani kdybyste na krásně chtěli. Schafer tedy hned svou prvotinou dokázal, že nápady ani vize mu nejsou cizí, ovšem zároveň že ne vše co si usmyslel, uměl dotáhnout ke kýženému i zábavnému výsledku. Bylo to jasné již tehdy a dnes je to ještě více do očí bijící.
Hlavní kámen úrazu tehdy byl krátký rozsah umocněný nulovou výzvou a nudnými minihrami. Což v době vzniku, kdy adventury byly na výslunní, nabízely těžké puzzly a dlouhou herní dobu, byl nezvyk a šok. Co tehdy, ona herní doba necelých čtyřech hodin, ze kterých nemalou část zabírají animace a čas se nahání skrze neadventurní vsuvky „jezdi na motorce prašnými cestami, systémem kámen-nůžky-papír bojuj s jinými motorkáři a čekej až se ti náhodně vygeneruje to správné setkání, aby si mohl pokročit dále“, zarazí i dnes. I tak je to solidní přímočará adventura, kde však druhá polovina kvalitou i nápady zaostává za tou první a kde díky až příliš hrrr ději pocitově schází jeden až dva akty před utnutým finále, které navíc vyznívá do ztracena a otevřeně pro případné pokračování. Jako by tvůrcům došel čas či rozpočet a tak finální pasáže poněkud odfláknuli. Ostatně cca hodinu před koncem (po třech odehraných hodinách) vám hra ukazuje, že jste „teprve“ v polovině, aby pak nesportovně načítala mnoho procent dokončení čistě za minoritní úkony, takže než se nadějete, je zničehonic konec. Paradoxně tak je první polovina delší té druhé; jakkoli nelogicky to zní.
Co se naopak povedlo je stylizace, neohrané zasazení (něco mezi prvním Mad Maxem a Sons of Anarchy), skvěle napsané dialogy, drsnější humor, který se necpe do každé věty, postavám padnoucí dabing, nejeden vtipný easter egg a v zásadě i dějová linie (až na zmíněný závěr a to, že se to odehraje mezi příliš málo postavami čili vznikají nepravděpodobné náhody). Řešení puzzlů samotných není špatně vymyšlené (byť nápadité také ne; výjimky jsou dvě řešení pohrávající si s výběrem akce), neobsahuje nelogické nesmysly, ale díky tomu že máte k dispozici sotva dva předměty, jednu dvě lokace a tři aktivní body, tak se nelze zaseknout, ani kdybyste na krásně chtěli. Schafer tedy hned svou prvotinou dokázal, že nápady ani vize mu nejsou cizí, ovšem zároveň že ne vše co si usmyslel, uměl dotáhnout ke kýženému i zábavnému výsledku. Bylo to jasné již tehdy a dnes je to ještě více do očí bijící.