Spíše než simulátor chůze křížený s logickými puzzly jde o regulérní IQ test, který vám/nám jednou pro vždy dokáže, jak moc jste/jsme oproti Jonathanu Blowovi hloupoučcí. A přitom to z jeho strany nepůsobí jako vychloubání se.
Nejprve si však odbydu zápory. Největším je paradoxně samotný ostrov, jakkoli není nezajímavé po něm bloumat a objevovat jeho různorodá přenádherná zákoutí, tak tomu chybí nějaká jednotící linie, interaktivní prvek... Prostě něco, co by ho činilo něčím více než pouhým herním hubem propojujícím jednotlivé puzzly a tedy do značné míry nutným zlem. Nepůsobí jako nedílná součást hry, ale jako něco, co bylo přidáno až po vytvoření všech puzzlů, aby to mělo aspoň nějaký rámec. A občasné střípky myšlenek a citátů velikánů to v tomto ohledu nijak nevytrhnou.
A teď ke kladům. Což je v tomto případě synonymum pro puzzly. Je až nepochopitelné, jak se na tak primitivním nápadu (propojení bodu A a B) dá vystavět tak neuvěřitelná variabilita puzzlů, které postupně pracují se vším co vám přijde na mysl; bludišti, oddělováním v rámci mřížky, počítáním, pamětí, prostředím, perspektivou, dualitou, hrou světla atd.
Po celou hru se opakuje shodný vzorec. Je vám předložen směšně jednoduchý puzzle, který vás seznámí s nějakým principem. Následuje několik dalších puzzlů, které ten princip rozšiřují a dávají mu (nikde nezmíněná, musíte je vypozorovat) pravidla (kupříkladu oddělit bílé body od černých). Následují čím dál těžší, které toho pak do mrtě využívají a zavaří vám mozek. Až/pokud je pokoříte, tak se přesunete k jiné části ostrova, kde je představen zcela nový koncept, který však vychází z již použitých předchozích pravidel. A tak dále a dále a dále (údajně je jich cca 650), až máte nebývale komplexní puzzly s tisícem pravidel. A to celé, aniž by kde byl jediný náznak nápovědy, vysvětlení či výslovného řečení co máte dělat, protože se dané principy učíte a objevujete je skrze samotné hraní. Prostě vyšší dívčí herního designu v praxi.
Čili čistě jako soubor hravých (kolik hráčů objeví ty týkajících se černých obelisků?), nápaditých a pekelně těžkých puzzlů, které vydrží na pěkných pár bezesných nocí, obstojí The Witness na výtečnou. Jako hra, která se krom těch puzzlů snaží i o hledání hlubšího smyslu a vůbec tak nějak „něčeho navíc“, aby to právě nebyl jen soubor puzzlů, už to tak slavné není. Každopádně pokud vám puzzly nejsou cizí, tak by byl hřích tento výjimečný počin minout, jakkoli ho budete nesnášet, protože „přece sakra není možné, že tohle není správné řešení, to musí být nějaký bug či co, grrr“.
Nejprve si však odbydu zápory. Největším je paradoxně samotný ostrov, jakkoli není nezajímavé po něm bloumat a objevovat jeho různorodá přenádherná zákoutí, tak tomu chybí nějaká jednotící linie, interaktivní prvek... Prostě něco, co by ho činilo něčím více než pouhým herním hubem propojujícím jednotlivé puzzly a tedy do značné míry nutným zlem. Nepůsobí jako nedílná součást hry, ale jako něco, co bylo přidáno až po vytvoření všech puzzlů, aby to mělo aspoň nějaký rámec. A občasné střípky myšlenek a citátů velikánů to v tomto ohledu nijak nevytrhnou.
A teď ke kladům. Což je v tomto případě synonymum pro puzzly. Je až nepochopitelné, jak se na tak primitivním nápadu (propojení bodu A a B) dá vystavět tak neuvěřitelná variabilita puzzlů, které postupně pracují se vším co vám přijde na mysl; bludišti, oddělováním v rámci mřížky, počítáním, pamětí, prostředím, perspektivou, dualitou, hrou světla atd.
Po celou hru se opakuje shodný vzorec. Je vám předložen směšně jednoduchý puzzle, který vás seznámí s nějakým principem. Následuje několik dalších puzzlů, které ten princip rozšiřují a dávají mu (nikde nezmíněná, musíte je vypozorovat) pravidla (kupříkladu oddělit bílé body od černých). Následují čím dál těžší, které toho pak do mrtě využívají a zavaří vám mozek. Až/pokud je pokoříte, tak se přesunete k jiné části ostrova, kde je představen zcela nový koncept, který však vychází z již použitých předchozích pravidel. A tak dále a dále a dále (údajně je jich cca 650), až máte nebývale komplexní puzzly s tisícem pravidel. A to celé, aniž by kde byl jediný náznak nápovědy, vysvětlení či výslovného řečení co máte dělat, protože se dané principy učíte a objevujete je skrze samotné hraní. Prostě vyšší dívčí herního designu v praxi.
Čili čistě jako soubor hravých (kolik hráčů objeví ty týkajících se černých obelisků?), nápaditých a pekelně těžkých puzzlů, které vydrží na pěkných pár bezesných nocí, obstojí The Witness na výtečnou. Jako hra, která se krom těch puzzlů snaží i o hledání hlubšího smyslu a vůbec tak nějak „něčeho navíc“, aby to právě nebyl jen soubor puzzlů, už to tak slavné není. Každopádně pokud vám puzzly nejsou cizí, tak by byl hřích tento výjimečný počin minout, jakkoli ho budete nesnášet, protože „přece sakra není možné, že tohle není správné řešení, to musí být nějaký bug či co, grrr“.