Šimon a Matouš jedou na… Ne, nebojte, vývojáři jsou evidentně fanoušky až za hrob a klasického faux pas se nedopustí. Naopak, vzdávají dvou machrům mezi nebem a peklem láskyplnou poctu jako hrom. A nejde čistě jen o jeden velký fanouškovský hold kultovnímu duu fackovacích fazoložroutů, ono to navíc (co navíc, především!) funguje i samo o sobě jako solidní „zleva doprava bojovka“ à la Double Dragon.

Trumfovým esem je přesně trefená hravá slapsticková nátura jejich tvorby s ohromujícím množstvím aluzí pro znalé, dobrými mlátičkovými mechanismy (krom mnoha pohyb a komb i využívání předmětů v okolí), dvě postavy s rozdílnými schopnostmi a způsobem hraní, zábavné minihry, detailní a na různorodé prostředí i animace bohatou pixelartovou grafiku a především původní songy napříč jejich filmografií čili veškerý ten přepálený kýčovitý italský guilty pleasure pop tomu dodává patinu jedné z nejlepších stylizací filmového předobrazu v rámci indie tvorby.

Jestli se rozzlobí, budou zlí. A to oni se rozzlobí, jelikož jim byla slíbena výplata za natáčení spaghetti westernového filmu (první úroveň hry) a skutek utek. Nezbývá tedy než se vydat do světa (skrze úrovně v jednom každém případě inspirované z jejich tvorby) rozdat desetitisíce facek stovkám noname ňoumů v cestě za výplatou, vysněnou snoubenkou (co na tom, že ona to ještě neví?) v nesnázích a záchranou světa před bondovsky-fazolovým arcilotrem. Ano, má to vědomě debilní děj (díky fanouškům i v češtině), který si v ničem nezadá s jejich nejslovutnějšími kousky. Jak říkám, stylizací, atmosférou, aluzemi, smyslem pro detail, v těchto ohledech tomuto kickstarterovému projektu není co vyčíst.

Bůh odpouští, já ne! Ovšem co vyčítat již lze, to jsou bugy; běžně se stává, že se nespustí skript (a tak po bitce na letišti nenasednete na motorky, v pasáži s bitkou ve výtahu zase postavy skáčou/zasekávají se o zábradlí apod.). Často se stává, že animace se prolínají či postavy probliknou. Nic hrozného, nepadá to, ale s ohledem na cca půlroku v early access režimu je to na pováženou, ne že ne. Každopádně zásadnější problémy jsou jinde. Ovládání na klávesnici (zvláště některých miniher) je značně krkolomné, i když si ho nastavíte dle svého; chce to ovladač. Jakkoli je to zábavné po celou dobu, tak zdejší bitky jsou počase poněkud jednotvárné a spíše než variabilitu nepřátel sází na "nas mnogo" přístup. Nelze pominout ani délku, první průchod na střední obtížnost bez záseku (snad jen rytmická minihra s pojídáním párků a popíjením piva vám může dát zabrat než ji prokouknete) nezabere ani pět hodin. Což by u automatovky „kterou je třeba se nadrtit a mincemi pokrmit“ nevadilo, ale tohle přeci jen není automatovka z maringotky, jakkoli se to do ní stylizuje. Možná vůbec nejzásadnější zádrhel je ovšem v tom, že tu sice jsou dvě rozdílné spolupracující postavy, ovšem autoři toho nevyužili nad rámec „Bud mručí, je pomalý, ale stěží ho zranit a jeho paže dávají rány jak kladivem, zatímco Terence neztichne, je rychlý, má slabší útok, ale s větší frekvencí a je akrobatický a tak se dostane na místa kam Bud ne“. Přitom občasné záblesky, kdy hra přistoupí k nutnosti spolupráce dua postav nad rámec bitkování naznačují, že jde o cestu kterou se autoři měli vydat. Vyloženě se nabízí varianty, kdy Terence by vyšplhal do výšky, kde by otvíral cestu pro Buda, který by se musel popasovat s vlnami nepřátel, zatímco by ho Terrence podporoval třeba házením věcí na hlavy soků či nějaké primitivní puzzly ve stylu současného zmáčknutí tlačítka apod. Nemohu říct, že to tu není. Je, ale v tak stopovém množství a pouhých náznacích, že snad lépe, kdyby to tu vůbec nebylo. Aspoň by tak nebilo do očí, jak moc je to v tomto ohledu promarněná příležitost.

Kdo najde přítele, najde poklad, protože samozřejmě platí, že tento typ hry je sice zábavný i při sólo hraní, ale jakmile si k tomu sednete s kámošem po boku (speciálně pokud oba máte pro Spencera s Hilla slabost), tak zábava je to rázem násobně větší. Především v konfliktních momentech na těžší obtížnost, kdy kámošovi na pokraji smrti vypijete pivko (to slouží jako doplňovač zdraví), které navíc akutně nepotřebujete. Muhehe, to pak teprve nastane ta pravá „Itálie“.

Pravá a levá ruka ďábla. Ano, má to své nesporné klady i zápory, misky vah jsou však tentokrát jasně dané. Obecně pokud jste jejich fanoušky, tak není co řešit. Stejně tak pokud si potrpíte na dobrou, jakkoli ne vynikající, bojovku. Pokud vám však eskapády této dvojice nic neříkají a bezduché scrollingové mlácení vám není po chuti, tak pak také není co řešit. Každopádně pokud jste se při objevení tohoto titulu v duchu byť jen trochu pousmáli, tak berte všemi deseti. Vaše nostalgické dětské já vám bude vděčné.