Nostalgie, nostalgie a ještě jednou nostalgie. Remake? Remaster? Ani jedno. A přesto obojí zároveň. Na pouhý remaster je tu až překvapivě mnoho zásahů přímo ovlivňující core mechaniky i hratelnost (v čele se zakomponovanými reverty z pozdějších dílů série), na čistý remake je těch přídavků a změn málo. Je to tak 30 ku 70.

V podstatě není moc co psát, je to totiž přesně to, co byste od návratu legendy, která ke hrám a v opačném gardu ke skate kultuře přilákala svého času půlku jedné generace, očekávali a požadovali. Tedy aby „vše bylo jak to bylo tehdy a kde to bylo tehdy". Akorát v moderním hávu. A přesně tím také THPSko je. A tak zůstal (dodnes fenomenální) design úrovní nezměněn, ovládání po prvních nezdarech rychle přejde do rukou díky i po bezmála dvou dekádách fungující svalové paměti a soundtrack je sice obohacen o nové skladby, ale jinak je plný těch kultovních vzpomínky vyvolávajících tracků co tehdy. Bylo-li vám na přelomu tisíciletí, kdy první dva díly THPSka byly předmětem debat ve třídách, sladkých náct, tak tu budete jako doma a rádi pominete, že smyčka hratelnosti je dle dnešních standardů překvapivě grindovací (no pun intended) a díky tomu, že to stále budete mít v rukou, tak překvapivě lehčí než jaké si to pamatujete.

Každopádně od fanoušků pro fanoušky a plné easter eggů i milých detailů typu, že původní skvadra je „přeskinována“, aby vzhledově reflektovala ony dvě dekády. Je to spíše vhodné jako zenové cvičení „vypni mozek a arkádově si zajezdi jako zamlada“ spíše než jako titul, který i po několika desítkách hodin má co nabídnout. Je to očividně cílené na "pamětníky" a nikoli mládežníky sérií nepolíbené. Což však stěží brát u remako-remasteru dua absolutních klasik jako zápor.